Srdce v žaludku

Je mi tak zle na srdci, že se mi propadlo až do žaludku a teď si vyžírá cestu kamsi ven. 

Cítím každý jeho pohyb, strašně to bolí, s každým milimetrem víc a víc. 

Nemůžu spát a tak musím psát. 

Nevím nic, nevím co dál. Jsem ve slepé uličce. Doprdele, tohle jsem přece nechala roky za sebou!

Chce se mi zvracet, a nejen to. Před očima mi vytanuly Krchovského verše, jakoby mi je šeptal do hlavy. 

Po více než dvou letech jsem si vzpomněla na nůž a jala mě hrůza. 

Představuju si zářivé bílé světlo, které mě nějakým způsobem zachrání. Doufám, že přijdou odpovědi, a že se rozhodnu správně. Prosím, pomoz mi. 

Řekni mi. 

Ples

A když jsem přicupitala ve svých princeznovských plesových šatech, které byly jako nadýchaný třpytivý sníh potřísněný krví a vznášely se, jako oblaka nad vršky hor, podíval se na mne, prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl: 

"Jsi nádherná."

Mindfuck

Každou noc se vypravuji do lesa. Běhám tam a honím se za někým a za něčím. Potkávám tam vrahy, děti a medvědy. Jde tak nějak o to, kdo nakonec vyhraje. Často se jedná o boj o život v té hnusné zchátralé chatrči, ve které jsem prožila svoje dětství, spolu s mrtvou zahrádkou smrti.

Někdy si v lese hrajeme, to mám nejradši. Schováváme se, skáčeme ze stromu na strom, padáme z výšky na obří listy rostlin a když se nám chce, létáme. Miluji spočinout na mechu a jehličí, dívat se ti do očí, usmívat se a jen tak ležet. S vědomím, že tohle je klid a mír. Ale to jsme už jinde.

Nejhorší bývají cesty do koncentráku, tam se mi nikdy nechce. Jsem vždycky ráda, když jedu jenom já a ne i zbytek rodiny. Posledně to byla hrůza a hnus, Polsko, řekla bych. Ale předposlední návštěvy byla dobrá. Vzali mě, unesli mě a zavřeli. Něco měli v plánu, ale nestihli to včas. Sehnala jsem telefon a spojila se s mámou. Pak se vrátila pro ostatní a stačilo jen seběhnout nekonečné točité schodiště. Nechápu, jak jsme to dokázali, zvlášť, když po nás stříleli. Ale dole za ploty v džungli bylo o tolik líp!

Tušila jsem, že to není jen tak, když jsme šli do války se světem. Nehodili jsme se jim, ne já a ne ty. A tak z nás udělali ("sebe")vražedné atentátníky. Odpálili nejdřív tebe a pak mě a já to do poslední vteřiny nečekala. Probrala jsem se modrá, všechno bylo modré a všichni byli přeprogramovaní, jen mě se podařilo se vzpamatovat. Bylo to ale k ničemu, tys to, myslím, stejně nepřežil. Válka je svinstvo.

Zvlášť probíhá-li boj i v podzemních kobkách a tunelech. Zrůdy čekají v každé zatáčce a za každou cenu se tě snaží dostat. Všude je tma a když ne, tak postupně zhasínají světla. A není vyhráno, když se dostaneš ven.

Výprava na jinou planetu se zdála, jako velké dobrodružství a mise klidu. Když se ale změnila v záchranu planety a nás samých, radost nás přešla. Ve vesmíru jsem byla všehovšudy asi jen dvakrát. Byla to neuvěřitelná podívaná. Nádhera, všude proudy světla a síly, jejichž moc si ani nedovedeme představit. Nemuset jen dát vlastní život za ten pohled pro Boha.

Místnost 713: Noční teror

Zazvonil mi mobil a já uviděla na obrazovce tvoje jméno a byla překvapená.
Odhodlala jsem se, že hovor přijmu a přiložila jsem si telefon k uchu. Ke svému, ještě většímu překvapení jsem uslyšela hlas mojí mámy, který mluvil k tobě, byla to zpráva ze záznamníku. Říkala, že jsem na tom špatně, aby ses mi ozval, že tě potřebuju.
Takže jsme se sešli. Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím, takhle. Šli jsme si sednout do nějakého podniku. Když jsem vcházela, uviděla jsem spolek svých kamarádů, kteří tam seděli u stolu, povídali si, bavili se a mě se ani neobtěžovali pozvat. Nikomu z nich jsem se nepodívala do tváře a fackovaná hanbou, že jsem tu s tebou jsem pokračovala dál k volnému stolu.
Čas začal plynout jako vždycky, mluvili jsme a mluvili, ale nebylo to jako předtím. Řekla jsem ti, že mě to mrzí. Řekls mi, že odjíždíš. Pryč, daleko, na dlouho.
Vracela jsem se zpátky domů a cestou mě pořád sledoval ten divnej polda. Vlezla jsem do bytu a zamkla za sebou bytelné dveře. S tím divným pocitem v zádech jsem se pro jistotu podívala kukátkem do chodby, akorát včas, abych uviděla jeho zlomyslný výraz a jak se chystá vyrazit dveře.
Za zvuků lámajících se futer jsem vletěla do obýváku a rychle se snažila rozhodnout, kudy utéct. Chlápek se rychle přibližoval a chystal se mě znásilnit. Napadla mě jediná věc, a to vyskočit z okna. Popadla jsem tedy kliku, vylezla na parapet a modlila se, abych si při pádu nezlomila nohu. Když jsem už byla na ulici, neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla se po trávníku mezi domy. Chvíli se mě pokoušel sledovat, ale nakonec mě ztratil.
Zoufalou a otřesenou mě napadlo jen jediné místo, kde bych se ještě mohla schovat. Rozběhla jsem se směrem, kterým jsi zhruba bydlel.
Když jsem ti bušila na dveře, přepadla mě panika, co když mi neotevřeš a on mě najde. Ale dveře se otevřely a tys mě pustil dál. Vysvětlila jsem ti situaci a byla jsem překvapená, jak jsi reagoval. Snažil ses mi jakkoliv pomoci. Obarvil jsi mi vlasy, aby mě nepoznal, vymýšlel plán, jak dál postupovat... Až jsi na závěr řekl: "Pojeď se mnou.".
Tak ráda bych ti byla řekla ano, ale nemohla jsem. Místo toho jsem se tiše schovala v koutě a když jsem později vylezla, byl jsi pryč.
Vyšla jsem na ulici. Zabalila jsem se tak, aby nebyl poznat žádný můj rys a vyrazila na setkání s ní. Těšila jsem se na ni, ale když jsem ji konečně uviděla, popadl mě třes a sesunula jsem se jako domeček z karet. Ten násilnickej fízl, co se mi snažil dostat do kalhotek stál opodál a se svou pátrací skupinou, která si na mě bezpochyby brousila zuby taky, po mě vyhlásil pátrání. Běžely jsme se schovat do kostela na náměstí, tam vymyslíme, co dál.
.....
Stála jsem u branky před ruinamy rozbořeného chrámu kdesi uprostřed louky v přímoří. Vzduch byl suchý, foukal vítr a v dohledu jen pár účastníků výletu. Co asi teď? Kdybych se alespoň mohla podívat na pozůstatky téhle stavby, tohle místo vypadá zajímavě.
Stačí jen vzít za kliku a.....

ČTYŘI ROČNÍ OBDOBÍ

LÉTO

Bylo nádherné počasí a ve vzduchu visela radost, energie a láska. Na pláži u přehrady se zrovna konala jakási house party a ona byla mezi zvanými. V ruce drink, ve vlasech květiny, bavila se s několika přáteli. Po chvíli se k nim přidala partička "něčích" kamarádů a skupina se rozrostla o neznámé tváře. A jednou z nich byl on. Překvapilo ji, jak přirozeně na ní spočinul pohledem. Překvapeně se pousmála a on jí úsměv oplatil. Následovalo hromadné představování a posléze se dostali blíže jeden ke druhému a začali společensky konverzovat. Po zbytek večera se od sebe již neodtrhli, jako by si měli neustále o čem povídat. Jako by se znali už roky... Když se přiblížilo ráno a všichni se začali trousit do svých chat, nastalo ticho. Nevěděla, jak se rozloučit. Podívala se na něj a hledala v jeho očích odpověď. Tou jí byly jeho ruce, které uchopily její, přitáhly ji blíže k němu a jejich rty splynuly a zachvěly se v okamžiku, kdy se jejich duše poprvé setkaly.


PODZIM

Kráčela ulicí, jako by jí patřil svět. Pustila uzdu temnotě v sobě a nechala ji tryskat ven, zcela neovládanou. Věděla, že by stačilo lusknout prsty a všechny domy podél silnice by začaly explodovat. Ženy, které míjela se jí zděšeně vyhýbaly, muži na ni konsternovaně zírali a ona věděla, že ji každý z nich sleduje. Musela se tomu pousmát. Cítila kolem sebe tu ohromnou moc a sílu, obří silové pole kolem ní jako by smetalo všechno, co bylo kolem. Na ničem nezáleželo, její nezájem a pohrdání jí odkapávali z nehtů jako hořká žluč. Vzhledem připomínala nočního motýla nebo netopýra, když rozevlátě rázovala centrem města, oči černě rámované a s pohledem, který metal blesky a zabíjel na potkání. Cítila zadostiučinění, když zachytila několik šokovaných pohledů, které ale nebyly mířeny na její vzhled, nýbrž na energii, kterou šířila do okolí jako radioaktivní kov. Kdesi hluboko uvnitř sebe, pod tučnou vrstvou vzteku, cítila uvolnění.


ZIMA

Venku bylo trudno, mrazivo... nebo co já vím. V bytě, s velkou matrací místo postele, ležela na zemi, zamotaná v přikrývkách a dívala se střídavě z okna a do prázdna. Nevzpomínala si, kdy naposledy jedla, nevzpomínala si, kdy naposledy vytáhla paty z domu. A vlastně na tom vůbec nezáleželo. Byla unavená, vším, bytím, žitím. Byla rezignovaná ale nezbylo jí tolik, aby nad tím vůbec uvažovala. Byla snad úplně prázdná, jak málo toho v ní zbylo. Na chvíli se ve své letargii posadila a začala se pomalu kývat ze strany na stranu. V žaludku měla pírko, v nohách cihly a někde mezi pomyslným srdcem a pravou plící obří ohnilou díru. Po chvíli něco zaujalo její pozornost, bylo to cosi, co se vznášelo nad její hlavou. Vzhlédla a spatřila, že ze stropu sněží. Opět si tedy lehla a zavrtala se do teplých dek. Myslela na moře, pěnivé vlny slané vody... Myslela na les, švitoření ptáků a vůni mechu... Pak se v ní náhle něco probudilo a zastesklo se jí po vůni přírody... zastesklo... pocit...


JARO

Procházela městem a byla ponořená do svých myšlenek. Pozorovala věci, budovy a lidi kolem sebe, ale jako by byl její pohled prázdný, téměř ani nevnímala, co se kolem ní děje. Přemýšlela o své budoucnosti, o možnostech, o volbě, o náhodě. O tom, kam ji zase příště život zavane. Cítila trochu strach z toho neznáma, ale především se těšila na to, co ji čeká. Jak tak kráčela centrem města a přemýšlela, spatřila pár, stojící na rohu, držící se za ruce. Vypadali zamilovaně, oddaně, opravdově. Chvíli je zaujatě sledovala, jeho, jak se na ni láskyplně dívá a něžně ji líbá a na ni, jak k němu vzhlíží a pozoruje vlny v jeho vlasech. V tu chvíli jejím nitrem projel záblesk nesmírné bolesti. Do očí se jí nahrnuly slzy a musela se zhluboka nadechnout, aby bolest uvolnila. Hned vzápětí se jí však po tváři rozlil úsměv, byli tak hezcí. Věděla, že i na ni čeká štěstí. Jen ji prostě ještě nenašlo. Znovu se zhluboka nadechla a dala se opět do pohybu. Všude kolem byl čerstvý vzduch po dešti, ideální základ pro nové myšlenky a cíle.

Only Lovers Left Alive OST - Our Hearts Condemn Us

Nefér

Proč se tak často stává, že se zamilujeme do někoho, kdo ale nemiluje nás? Život není fér. Ale tím, že nad tím budeme brečet se nic nezmění. 

Moc mě to mrzí, ale sama vím, že tohle nemá smysl, nemá smysl. Je to jednosměrka, já takhle přece dál nemůžu. Už je načase si uvědomit, že tohle nebude nikdy možný. Je čas to pustit z hlavy :) A dost by mi pomohlo, kdyby ses přestal chovat jak se chováš..

Háčky

 Babi háčkuje, já skládám.

Je to fuška: tady jsou dvě stejný, tady tři podobný!

Budu mít krásnou deku do výbavy :)

Nová

Stačí malá změna, a jako by bylo všechno úplně jinak. Nebo mi to tak alespoň přijde.
Mám nové vlasy, hnědé. Zatím nevím, co s nima :) Jak to udělat, aby byly úžasné... Ale jsem plná očekávání a těším se, až na nich budu zkoušet nejrůznější přírodní masky! Dám jim tolik péče, kolik za poslední 3 roky mít nemohly.

Dneska jsem byla mile překvapená a nadšená, když jsem přišla do Tesca a uviděla, mezi regály napěchovanými masem, 4 metry vyhrazené pro vegetariány a vegany! Tolik pomazánek, vegetariánských řízečků, druhů tofu, že oči přecházely! 

Poslední dobou, když mám konečně ráno čas, si vařím veganské ovesné kašičky se spoustou čerstvého ovoce, je to balzám i pro duši.

Mám chuť něco dělat, tvořit, psát, malovat, vařit, fotit..!

Kéž by byly bouřky.. zachumlat se do deky s kakaem a filmem, pošušňáníčko. Taky se chystám do prahy, nakoupit si spoustu přírodní kosmetiky v Lushi. Nechám se prostoupit přírodou, pustím ji do kůže, do vlasů. Aaach!

Tajemství

Když jsem to tak vzala kolem a kolem, zjistila jsem, že znám vlastně pěknou spoustu tajemství. Cizích, samozřejmě. Tajemství, která mi svěřili lidé, co mi věří. Tajemství, která mnohdy nejsou nevinná. Tajemství, která, kdyby se dostala na světlo světa, poznamenala by minimálně postavení jejich aktérů. 

Říká se, že čím víc tajemství znáš, tím větší máš moc. Mířím tedy pěkně vysoko! Nyní se pokládám za korunní princeznu Tajemného království. 

Na jednu stranu mě moc těší, že jsem hodna důvěry tolika lidí, na stranu druhou se mi z toho chce zvracet. A kde vůbec je ta moc? Můžu snad někoho vidírat, nebo z toho nějak těžit? To bych jistě mohla.. ale byla bych to svině. Raději budu v míru žít sama se sebou. Poklidně.

You better be good.

Střípek naděje

Ten střípek naděje, co leskl se v dohledu,

vábil pozornost mého pohledu a jak se zatřpytil, tak byl pryč. 

Jediné, co zbylo, je vztek, 

chuť do rukou vzít bič a sekat kolem sebe. 

Ach planá naděje, to nebe. 

Ale v pořádku, me čas už neublíží, troufám já si tvrdit. 

Je načase teď přestat už se hrbit!

Vypnout sličnou hruď a světu vstříc!

Vždyť lepších zážitků je na tisíc!

Muži

Když jsem šla dnes za větrného rána ulicí, poprvé se mi podařilo pojmenovat změť toho, co se ve mě děje.
Nedokážu být se sebou sama, proto potřebuji někoho, s kým budeme spolu.
To uvědomění mě trochu vyděsilo. Ale vzápětí jsem věděla, že nic není dočasné, všechno se mění, ať chceme, nebo ne. Hned bylo líp.

Ale pravda je, že muži, ti mi posledních pár dní leží v hlavě..
Co oni jsou vlastně zač? O co jim jde? Existují nějací upřímní? Milují doopravdy? Co cítí?
Romantik + naivita + citlivita + povaha + hodnoty + obal = Anna Lisa
Zajímalo by mě, co by bylo dál, kdybych byla neodešla.
Nečekala jsem, že mi po půl roce bude chybět pořád stejně.
Nevím úplně, co si počít s tím, že spolu budeme navěky a přesto nejspíš nikdy spolu.
Byla bych dala všechno za jiskru, která se ale nevznítila.

A knoty svíček, co někdo zhasl po cestě, mi padají pod nohy, jak klacky, jenž mi pod ně hází život sám.

Ale ještě mě nezdolali, nedoufám dokud dýchám, ale dokud se přes ty větve dostanu, nezůstanu ležet poté, co zakopnu o bludný kořen.

Dokonalá

Dneska jsem byla na superdrahé kosmetice. Nechala jsem si na tváři vytvořit porcelán s dvěma krásnými obočími. Během procedury mi vizážistka řekla: "Teda, ty máš rysy. Ty oči a rty. Máš dokonalý obličej."
Dokonalý... konečně někdo vyslovil to, co jsem si celý život přála slyšet. Říkáme si, že dokonalost neexistuje, že je subjektivní, abstraktní.., že jsme hezcí takoví, jací jsme a že každý je originál.
Ale přesto mě nesmírně potěšilo slyšet, že si někdo myslí, že je na mě něco dokonalého. To zrníčko zlata v písku. Mám velikou radost.

Sex

Sex minimálně 3x denně?!

Sex u něj v bytě (?)

Normálka:

Probudíš se, sex.

Vylezeš ze sprchy, sex.

Máš pauzu na oběd, sex.

Přijdeš domů, sex.

Jdeš spát, sex.

Ale to je spíš jako rubat v posilovně.

Jo, to jo.

...

Oči mi lezou z důlků, ten chlap musí bejt v posteli král.

Jedny schody, druhý schody.

A co teď..?

Je čas vypadnout.

Místnost 713: Deja Vu

Všude byli lidi. Prostor napěchovanej lidma. Vzals mě za ruku. Strašně opatrně, jako bych byla to nejkřehčí, cos kdy poznal.
Nebo když ses na mě podíval, z výšky, a díval se mi do očí, já byla opřená o zeď, chvíle jak z románu.
Já bych tě milovala. Jen kdyby to šlo...
A předevčírem jsem tě najednou uviděla, byls tady i tam, na dvou místech najednou. Nemohla jsem přestat zírat a sledovat ty tvoje oči.
A pak tam byla spousta lidí, že jsme se mezi nima téměř ztratili. A tys mě bez rozmýšlení vzal za ruku a nepustil mě, vedls mě davem a já už byla myšlenkama kdesi v oblacích...

I bych ti tenhle ufňukanej článeček věnovala, ale k čemu to, když se zmítám mezi andělem a démonem a oba se jmenují stejně.

R. P. Zašek

A tak tě míjím

Cestou na psychyatrii

(Jsme narušení..?)

Když to čekám nejmíň

(Už to není)

Trocha odvahy a snahy

Úvahy co oslovují davy

Díky

Jaro

Přesto, že to často nevypadá, jsem tvor, který cítí pozitivně. 

Přišlo jaro, venku je nádherně. Když jsem šla před chvílí ze školy, vyhřívala jsem se na sluníčku. Kolem domu voní keře obsypané bílými květy. Voní ještě líp než vypadají! V Cross Café jsem viděla kočárek s malinkatým miminkem, které spinkalo. Zahlédla jsem motýla a lezl po mě brouk.

Včera a dnes mi přišly balíčky. Babi mi upletla nové teplé ponožky na ty moje rampouchy. Také dorazila petrolejová sametová mikina z roku, kdy se ještě platilo Kčs. Nesmím zapomenout na patlátko na rty.

Jak je vidno, jsem tím jarem celá rozněžnělá. Všude jsou štěňátka, kytičky a miminečka. Všechno mimo školní budovu je úžasně roztomilé. Pravdou také je, že co je hezky, lidé jsou plni úsměvů a dobré nálady, jako by se probrali z medvědí hibernace. 

Třikrát hurá jaru!

Souboj

Tak jsem se dneska podívala do zrcadla, a tentokrát jsem si nepřipadala tak hnusná, jako bývám.
Říkám si, to je fajn, není to zas tak zlé a vzpomněla jsem si, jak někdy slýchávám démony, kteří mi šeptají ve vlasech.
"Podívej se pořádně. Vždyť to se už nedá. Vezmi se raději ten svetr ke kolenům. Vynech oběd a dej si sklenku sava ke svačině. Prospěješ tím všem."
Co se dá dělat, snad jen zacpat si uši, když to jde. Někdy ale přijdu do místnosti a démoni vylezou z mých vlasů a zabalí mě do neviditelného pláště, aby mě ostatní neviděli. To je potom horší situace.
"Vídíš, že nikoho nezajímáš? Jsi naprosto k ničemu, a ještě k tomu máš oči jako mrtvola, jak ti říkala spolužačka. Opravdu, jdi se radši postavit na silnici."
Neposlouchám, odpovím. Mám svoje kamarády.
"Kamarádi, nebuď bláhová. Copak sis opravdu myslela, že se někdo z těch lidí vůbec stará?"
A když se zdá, že žádný z mých argumentů není relevantní a je to všechno vlastně pravda, něco se stane. Malinké světélko prořízne tmu a chce mě zachránit. Schovám obličej do dlaní a očekávám ránu, jenž mě má probrat z bludu.
"Nebudu tě trestat za to, že se tě démon zase pokoušel zdolat. Od toho jsem tady, pomůžu ti bojovat. Zvedni bradu k nebi a mysli na mámu. Zbytek přijde časem."
S poraženeckým výrazem a špetkou vzteku, drápu se na nohy a odcházím vstříc dalším dobrodružstvím.

Pátek

Začalo to ránem.

5:30. Čaj. 6:30. Nikdo. 7:00 Odjezd.

Minibus. Kinedryl. Sjetá. Sluchátka.

Regensburg. Zima.

Niko tep láska kurva konec smutek

Židi Hitler pódium novináři foťáky blesky

zpívám hraju hraju to na ně na sebe na něj

konec potlesk oběd překlad 

potlach procházka berle cigára

odjezd smůla spánek

myslim myslim necítim se

navíc jsem navíc

kolo stín  vztek

tohle je surrealismus Tomáši surrealismus!!!

tak jdi do prdele

kdyby zafoukalo, asi bych se rozprášila, si myslim

sedim koukam nevidim mlčim

jdu domů

chci si aspoň zahrát wowko když už nic

padá net

jdu spát.

... A zůstávám kolem

Přála bych si, aby se vyráběly vozy s pěti koly, to by bylo fajn :) zatím se tyto ale bohužel nevyrábí. 

Nicméně není to tak dávno, co někdo vyrobil monocykl, že? Takže zatímco v pěti kolech se jet evidentně nedá, jedno kolo samo o sobě nemá problém jet. A co víc, může si jet kam chce, neřídí se stejným směrem, jako ostatní kola, je obratné a přizpůsobivé. A volné. 

Pěkným příkladem je například již zmiňovaná jednokolka a také ono známé statečné kolečko u trakaře. A vidíte, co samo dokázalo! Málokdo se bez něj obejde. 

Nemá cenu se montovat někam (na nějaké vozidlo), kde právě není potřeba (dalšího kola). Ono totiž není moc zdravé mít o kolečko navíc, viďte. Dle mého názoru je nejlepší vytvářet nejrůznější bicykly, hezky vyvážené. To se to pak hned snadněji jede :)

Krásno

Dnes jsem zatoužila po krásnu.

Taken

Byl 13. listopad a počasí nestálo za moc, vzhledem k blížící se zimě.
Ve vzduchu se vznášel vlhký opar a společně s lezavou zimou se pomalu dostávali pod kůži všem, kdo byli venku.
Déšť toho večera zkrápěl všechny zapadlé uličky. V jedné z nich, v té nejzapadlejší, bila dvě srdce.

Jindy by se jednalo o docela hezký podzimní den, nicméně dnešek byl již předem zatracen.

Klečel na mokré zemi a vlasy mu padaly do obličeje. Držel ji v náručí a do džínů se mu vsakovala její krev. Přemýšlel, co by jí honem řekl, poprvé v životě mu došla slova. 

Svíral ji, jako by ji tak mohl udržet na tomto světě. Do očí se mu hrnuly slzy, když si mlčky vyměňovali nevyřčená slova.

Nikdy nečekal, že by padl pro lidskou ženu, a ona mezitím padla pro něj. Pokořila jeho pýchu a k tomu ukradla jeho srdce, byť by se dalo pochybovat o jeho hodnotě.

Držel ji v náručí, když vydechla naposledy. Jemně ji políbil na čelo roztřesenými rty a křečovitě sevřel oči. 

Potom se napřímil v zádech a vzhůru k nebi se z něj vydral ten nejbolestnější zvuk, kterého je jen zničená bytost schopna. Země se zalila krví a deštěm a silnější srdce osamělo. Zůstal klečet na zemi s prázdnou schránkou v rukách. Zůstal sám. 

Mrazivé ticho se neslo ulicemi ztemnělého města. 

Plácám játra

Už si tady nějaký čas plácám játra a přemýšlím, co se asi děje v hlavě nezasvěceného čtenáře.
Odkazuji se na místa, lidi, situace, kde jsem byla jen já a někdo, nebo nikdo. Co mě napadne mi projde rukou do stroje a všechny myšlenky se neuspořádaně kupí do sloupečků, které zdánlivě nedávají smysl. Mě ano. A pokud se jednou shodneme, bude to vítězství.
Text může dojít nepochopení, není-li správně vyložen, což já nedělám. Čtenář musí podle svého udělat patřičný rozbor textu do všech jeho rovin a sám si vybere, jakou myšlenku v něm dílo zanechalo. To myslím, že je na čtení to zajímavé a nejdůležitější. Vždyť ani někteří světoví autoři nebyli nikdy zcela pochopeni a jejich tajemství odhalena. Je to všechno přece dobrodrůžo, ne? Vuhůůů!

Valentýn

Protože nemám nikoho, komu bych vyznala lásku, vyznám ji všem. Věřím, že pochopí.

Miluju svoji mámu, protože je neskutečně silná. 

Miluju Míru, protože je hodný a má mě rád.

Miluju svoji babičku, protože mě nikdy nepřestala milovat.
Miluju Karla, protože je mi bratrem, kterého nemám.
Miluju svojí sestru, protože mě nutí být lepší.
Miluju Matěje, protože on miluje mě.
Miluju Lucku, protože mi stírá slzy z tváře.

Miluju Míšu, protože voní jako domov.
Miluju Dana, protože on nebude nikdy milovat mě.

Miluju Kristin, protože je krásná.

Miluju Jirku, protože jeho srdce hřeje.
Miluju Maggie, protože mi říká Broučku.
Miluju Jáju, protože jsme si blízko nejen zpěvem.
Miluju Báru, protože se nebojí jednat.

Miluju Michala, protože je poloviční anděl.
Miluju Nika, protože se nebál být Hitlerem.
Miluju Hanku, protože mě viděla, když mě nikdo jiný neviděl.
Miluju Blanku, protože díky ní věřím v herectví.

Zlepšení

Tak i po ukrutném nudném dni ve škole se nakonec všechno obrátilo k lepšímu. 

Zbytek dne jsem strávila se svojí maminkou, kterou miluju a obdivuju. 

Daly jsme si kafíčko, probraly život a možnosti, nové obzory. 

Ukázalo se, že mě přecijen ještě něco čeká, a jak řekla: skončit takhle brzo nemá smysl. 

Na popud žen jsem si udelala radost pidi nákupem drobností, které ale zpříjemní situaci. Pořídila jsem si olej na vlasy, třešňovou vůni a čaj na žaludek, hurá!

Nakonec jsem si dnešek užila a jsem šťastná a spokojená :)

Páté kolo

Jsem páté kolo u vozu. 

Uzavírám se do sebe, a ty se divíš? Vždyť jsem schizofrenik, copak to nechápeš?

V záplavě pocitů, kde hlavním terčem nejsi ty, ale já. 

Studenýma rukama píšu dopisy nikomu a nečekám odpověď. 

Pod vlivem každodenosti se ztrácím v iluzích, sjetá. 

Působím arogantně a přitom jsem jen smutná. 

Lžeme ostatním, lžeme sobě a motáme se ve lžích jak v pavučině. 

Myslela jsem, že tohle už dávno skončilo. Jestli je tohle život, který mě čeká od teď napořád, tak ho žít nechci. 

Mozkové tornádo

Uf, já nějak nezvládám příjem informací.
Ne zlato, ty nezvládáš život.
Už se bojím ráno vstát, abych zjistila, co se zase stalo. Jaký sen byl zničen. Jaký hrdina padl.
Ach, co budu dělat, až.... bla bla..... děti..... rodina..... muž..... přátelé..... život!
Uklidnit se, vyrovnat se s tím, bulšit.
S bordelem kolem se "vyrovnávám" už od doby, co mi bylo 14. A už mě to nebaví. Tím pádem budu muset Nechtěla jsem sex když mi bylo 15.
Já chtěla lásku na celý život. Ale budiž, ponechme to mé romantické krvi.
Čím dál tím víc mám pocit, že tenhle svět není pro mě.
Buď jsem mimozemšťan, nebo jsem ještě nepotkala žádného, s kým bych se potulovala světem s porozuměním.
Nepotřebuju, aby mi svět padal k nohám. Stačil by mi jen pocit, že nejsem bezcenný zanedbatelný červ, jehož drtí tíha všehomíra.
Přála bych si vyplnit svou prázdnotu tím něčím, něčím naplňujícím. Někdo by mi na to bezpochyby řekl, ať se vyložím peřím nebo kamením :) (Snad raději benzínem?)
Ve své podstatě je tahle situace docela směšná, ne?
Vysedávám u notebooku za okny kaváren, čekám na něco epického, co zcela změní můj život a po nocích sedím na posteli a vzdávám hold starým láskám.
Často hledím do hvězd a říkám si, co ty jsi to za svět, světe.
Ale lepší se to, ne, že ne.
Chytla mě chuť do učení, do psaní, do módy, do přírody.
Už se těším, až se na jaře rozběhnu v ponožkách po lese a splynu s čerstvým listím.

Matrix

Moje první platonická láska

Matrix je všude. 

Lift my burden

Krásné věci

V noci se mi o tobě zdálo...

Dneska je ti 20. 

Proč jen žijeme v odlišných světech?