Když jsem šla dnes za větrného rána ulicí, poprvé se mi podařilo pojmenovat změť toho, co se ve mě děje.
Nedokážu být se sebou sama, proto potřebuji někoho, s kým budeme spolu.
To uvědomění mě trochu vyděsilo. Ale vzápětí jsem věděla, že nic není dočasné, všechno se mění, ať chceme, nebo ne. Hned bylo líp.
Ale pravda je, že muži, ti mi posledních pár dní leží v hlavě..
Co oni jsou vlastně zač? O co jim jde? Existují nějací upřímní? Milují doopravdy? Co cítí?
Romantik + naivita + citlivita + povaha + hodnoty + obal = Anna Lisa
Zajímalo by mě, co by bylo dál, kdybych byla neodešla.
Nečekala jsem, že mi po půl roce bude chybět pořád stejně.
Nevím úplně, co si počít s tím, že spolu budeme navěky a přesto nejspíš nikdy spolu.
Byla bych dala všechno za jiskru, která se ale nevznítila.
A knoty svíček, co někdo zhasl po cestě, mi padají pod nohy, jak klacky, jenž mi pod ně hází život sám.
Ale ještě mě nezdolali, nedoufám dokud dýchám, ale dokud se přes ty větve dostanu, nezůstanu ležet poté, co zakopnu o bludný kořen.
je to legrační, my neumíme být sami, ale oni taky ne. hledají to stejné, co hledáme my.
OdpovědětVymazata já si občas pokládám stejné otázky!
...jednou mi Míša řekla : Kdo umí být sám se sebou, snese se i s druhými. Asi to úplně neodpovídá Tvému článku, ale napadlo mne to jako první .
OdpovědětVymazatPíšeš dobře a jsem ráda,že máš pořád, přes to všechno, v sobě i pozitivní .