Místnost 713: Noční teror

Zazvonil mi mobil a já uviděla na obrazovce tvoje jméno a byla překvapená.
Odhodlala jsem se, že hovor přijmu a přiložila jsem si telefon k uchu. Ke svému, ještě většímu překvapení jsem uslyšela hlas mojí mámy, který mluvil k tobě, byla to zpráva ze záznamníku. Říkala, že jsem na tom špatně, aby ses mi ozval, že tě potřebuju.
Takže jsme se sešli. Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím, takhle. Šli jsme si sednout do nějakého podniku. Když jsem vcházela, uviděla jsem spolek svých kamarádů, kteří tam seděli u stolu, povídali si, bavili se a mě se ani neobtěžovali pozvat. Nikomu z nich jsem se nepodívala do tváře a fackovaná hanbou, že jsem tu s tebou jsem pokračovala dál k volnému stolu.
Čas začal plynout jako vždycky, mluvili jsme a mluvili, ale nebylo to jako předtím. Řekla jsem ti, že mě to mrzí. Řekls mi, že odjíždíš. Pryč, daleko, na dlouho.
Vracela jsem se zpátky domů a cestou mě pořád sledoval ten divnej polda. Vlezla jsem do bytu a zamkla za sebou bytelné dveře. S tím divným pocitem v zádech jsem se pro jistotu podívala kukátkem do chodby, akorát včas, abych uviděla jeho zlomyslný výraz a jak se chystá vyrazit dveře.
Za zvuků lámajících se futer jsem vletěla do obýváku a rychle se snažila rozhodnout, kudy utéct. Chlápek se rychle přibližoval a chystal se mě znásilnit. Napadla mě jediná věc, a to vyskočit z okna. Popadla jsem tedy kliku, vylezla na parapet a modlila se, abych si při pádu nezlomila nohu. Když jsem už byla na ulici, neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla se po trávníku mezi domy. Chvíli se mě pokoušel sledovat, ale nakonec mě ztratil.
Zoufalou a otřesenou mě napadlo jen jediné místo, kde bych se ještě mohla schovat. Rozběhla jsem se směrem, kterým jsi zhruba bydlel.
Když jsem ti bušila na dveře, přepadla mě panika, co když mi neotevřeš a on mě najde. Ale dveře se otevřely a tys mě pustil dál. Vysvětlila jsem ti situaci a byla jsem překvapená, jak jsi reagoval. Snažil ses mi jakkoliv pomoci. Obarvil jsi mi vlasy, aby mě nepoznal, vymýšlel plán, jak dál postupovat... Až jsi na závěr řekl: "Pojeď se mnou.".
Tak ráda bych ti byla řekla ano, ale nemohla jsem. Místo toho jsem se tiše schovala v koutě a když jsem později vylezla, byl jsi pryč.
Vyšla jsem na ulici. Zabalila jsem se tak, aby nebyl poznat žádný můj rys a vyrazila na setkání s ní. Těšila jsem se na ni, ale když jsem ji konečně uviděla, popadl mě třes a sesunula jsem se jako domeček z karet. Ten násilnickej fízl, co se mi snažil dostat do kalhotek stál opodál a se svou pátrací skupinou, která si na mě bezpochyby brousila zuby taky, po mě vyhlásil pátrání. Běžely jsme se schovat do kostela na náměstí, tam vymyslíme, co dál.
.....
Stála jsem u branky před ruinamy rozbořeného chrámu kdesi uprostřed louky v přímoří. Vzduch byl suchý, foukal vítr a v dohledu jen pár účastníků výletu. Co asi teď? Kdybych se alespoň mohla podívat na pozůstatky téhle stavby, tohle místo vypadá zajímavě.
Stačí jen vzít za kliku a.....