Souboj

Tak jsem se dneska podívala do zrcadla, a tentokrát jsem si nepřipadala tak hnusná, jako bývám.
Říkám si, to je fajn, není to zas tak zlé a vzpomněla jsem si, jak někdy slýchávám démony, kteří mi šeptají ve vlasech.
"Podívej se pořádně. Vždyť to se už nedá. Vezmi se raději ten svetr ke kolenům. Vynech oběd a dej si sklenku sava ke svačině. Prospěješ tím všem."
Co se dá dělat, snad jen zacpat si uši, když to jde. Někdy ale přijdu do místnosti a démoni vylezou z mých vlasů a zabalí mě do neviditelného pláště, aby mě ostatní neviděli. To je potom horší situace.
"Vídíš, že nikoho nezajímáš? Jsi naprosto k ničemu, a ještě k tomu máš oči jako mrtvola, jak ti říkala spolužačka. Opravdu, jdi se radši postavit na silnici."
Neposlouchám, odpovím. Mám svoje kamarády.
"Kamarádi, nebuď bláhová. Copak sis opravdu myslela, že se někdo z těch lidí vůbec stará?"
A když se zdá, že žádný z mých argumentů není relevantní a je to všechno vlastně pravda, něco se stane. Malinké světélko prořízne tmu a chce mě zachránit. Schovám obličej do dlaní a očekávám ránu, jenž mě má probrat z bludu.
"Nebudu tě trestat za to, že se tě démon zase pokoušel zdolat. Od toho jsem tady, pomůžu ti bojovat. Zvedni bradu k nebi a mysli na mámu. Zbytek přijde časem."
S poraženeckým výrazem a špetkou vzteku, drápu se na nohy a odcházím vstříc dalším dobrodružstvím.