A pak jsem nedávno nachytala sama sebe.
Jela jsem autobusem, koukala z okna a přemýšlela a filozofovala nad tím, zda je, nebo není správné/sobecké/doplňte si jaké chcete adjektivum přivést na tento svět další bytost (která se o takový příchod nota bene neprosila) a jestli teda mít děti, nebo nemít. Na to mne zachvátil krátký pocit hrůzy a zoufalství, že to potom ale zklamu všechno a všechny, všechny principy všeho a hlavně sama sebe. Totiž proto, že nesplním svůj prvotní a hlavní úkol, že sklamu jako matka. Duh.
Musela jsem se pousmát nad tím, jak si můj mozeček v průběhu věku protiřečí. A výsledkem tohoto není nic, pořád setrvávám rozpolcena mezi tím, zda je dobré vůbec přivést dítko do této společnosti, situace, světa, který nějak běží, nebo jestli selžu jako člověk, žena, když neudělám tu jednu věc, kterou mám za úkol.
Ještě je čas, ale jen doufám, že až budu starší, budu mít lepší představu o životě a budu tak silná, jako má vlastní máma.
nvm, zda čekáš, že se ozvu, ale....Mína je to nejniternější. je to láska, obrovská láska . Když mi bylo jako Tobě, věděla jsem, že děti chci, ale ne dříve, než jsem je měla . člověk to asi vidí jinak jako mlád, ale co ve stáří ? nebudeš chtít být sama, nebudeš ...a můj názor je ten, že ano, je to sobecké, nemít děti, jde o vlastní pohodlí ? strach ? nechci do toho zabředávat, ale dítě je obrovský dar a jsem ráda, že to mohu vědět .
OdpovědětVymazata Aluško, neměj furt ze všeho strach, je to Tvůj život .
OdpovědětVymazat