Ve vzduchu se vznášel vlhký opar a společně s lezavou zimou se pomalu dostávali pod kůži všem, kdo byli venku.
Déšť toho večera zkrápěl všechny zapadlé uličky. V jedné z nich, v té nejzapadlejší, bila dvě srdce.
Jindy by se jednalo o docela hezký podzimní den, nicméně dnešek byl již předem zatracen.
Klečel na mokré zemi a vlasy mu padaly do obličeje. Držel ji v náručí a do džínů se mu vsakovala její krev. Přemýšlel, co by jí honem řekl, poprvé v životě mu došla slova.
Svíral ji, jako by ji tak mohl udržet na tomto světě. Do očí se mu hrnuly slzy, když si mlčky vyměňovali nevyřčená slova.
Nikdy nečekal, že by padl pro lidskou ženu, a ona mezitím padla pro něj. Pokořila jeho pýchu a k tomu ukradla jeho srdce, byť by se dalo pochybovat o jeho hodnotě.
Držel ji v náručí, když vydechla naposledy. Jemně ji políbil na čelo roztřesenými rty a křečovitě sevřel oči.
Potom se napřímil v zádech a vzhůru k nebi se z něj vydral ten nejbolestnější zvuk, kterého je jen zničená bytost schopna. Země se zalila krví a deštěm a silnější srdce osamělo. Zůstal klečet na zemi s prázdnou schránkou v rukách. Zůstal sám.
Mrazivé ticho se neslo ulicemi ztemnělého města.
Žádné komentáře:
Okomentovat