Cítím každý jeho pohyb, strašně to bolí, s každým milimetrem víc a víc.
Nemůžu spát a tak musím psát.
Nevím nic, nevím co dál. Jsem ve slepé uličce. Doprdele, tohle jsem přece nechala roky za sebou!
Chce se mi zvracet, a nejen to. Před očima mi vytanuly Krchovského verše, jakoby mi je šeptal do hlavy.
Po více než dvou letech jsem si vzpomněla na nůž a jala mě hrůza.
Představuju si zářivé bílé světlo, které mě nějakým způsobem zachrání. Doufám, že přijdou odpovědi, a že se rozhodnu správně. Prosím, pomoz mi.
Řekni mi.
Žádné komentáře:
Okomentovat