Krásno

Dnes jsem zatoužila po krásnu.

Taken

Byl 13. listopad a počasí nestálo za moc, vzhledem k blížící se zimě.
Ve vzduchu se vznášel vlhký opar a společně s lezavou zimou se pomalu dostávali pod kůži všem, kdo byli venku.
Déšť toho večera zkrápěl všechny zapadlé uličky. V jedné z nich, v té nejzapadlejší, bila dvě srdce.

Jindy by se jednalo o docela hezký podzimní den, nicméně dnešek byl již předem zatracen.

Klečel na mokré zemi a vlasy mu padaly do obličeje. Držel ji v náručí a do džínů se mu vsakovala její krev. Přemýšlel, co by jí honem řekl, poprvé v životě mu došla slova. 

Svíral ji, jako by ji tak mohl udržet na tomto světě. Do očí se mu hrnuly slzy, když si mlčky vyměňovali nevyřčená slova.

Nikdy nečekal, že by padl pro lidskou ženu, a ona mezitím padla pro něj. Pokořila jeho pýchu a k tomu ukradla jeho srdce, byť by se dalo pochybovat o jeho hodnotě.

Držel ji v náručí, když vydechla naposledy. Jemně ji políbil na čelo roztřesenými rty a křečovitě sevřel oči. 

Potom se napřímil v zádech a vzhůru k nebi se z něj vydral ten nejbolestnější zvuk, kterého je jen zničená bytost schopna. Země se zalila krví a deštěm a silnější srdce osamělo. Zůstal klečet na zemi s prázdnou schránkou v rukách. Zůstal sám. 

Mrazivé ticho se neslo ulicemi ztemnělého města. 

Plácám játra

Už si tady nějaký čas plácám játra a přemýšlím, co se asi děje v hlavě nezasvěceného čtenáře.
Odkazuji se na místa, lidi, situace, kde jsem byla jen já a někdo, nebo nikdo. Co mě napadne mi projde rukou do stroje a všechny myšlenky se neuspořádaně kupí do sloupečků, které zdánlivě nedávají smysl. Mě ano. A pokud se jednou shodneme, bude to vítězství.
Text může dojít nepochopení, není-li správně vyložen, což já nedělám. Čtenář musí podle svého udělat patřičný rozbor textu do všech jeho rovin a sám si vybere, jakou myšlenku v něm dílo zanechalo. To myslím, že je na čtení to zajímavé a nejdůležitější. Vždyť ani někteří světoví autoři nebyli nikdy zcela pochopeni a jejich tajemství odhalena. Je to všechno přece dobrodrůžo, ne? Vuhůůů!

Valentýn

Protože nemám nikoho, komu bych vyznala lásku, vyznám ji všem. Věřím, že pochopí.

Miluju svoji mámu, protože je neskutečně silná. 

Miluju Míru, protože je hodný a má mě rád.

Miluju svoji babičku, protože mě nikdy nepřestala milovat.
Miluju Karla, protože je mi bratrem, kterého nemám.
Miluju svojí sestru, protože mě nutí být lepší.
Miluju Matěje, protože on miluje mě.
Miluju Lucku, protože mi stírá slzy z tváře.

Miluju Míšu, protože voní jako domov.
Miluju Dana, protože on nebude nikdy milovat mě.

Miluju Kristin, protože je krásná.

Miluju Jirku, protože jeho srdce hřeje.
Miluju Maggie, protože mi říká Broučku.
Miluju Jáju, protože jsme si blízko nejen zpěvem.
Miluju Báru, protože se nebojí jednat.

Miluju Michala, protože je poloviční anděl.
Miluju Nika, protože se nebál být Hitlerem.
Miluju Hanku, protože mě viděla, když mě nikdo jiný neviděl.
Miluju Blanku, protože díky ní věřím v herectví.

Zlepšení

Tak i po ukrutném nudném dni ve škole se nakonec všechno obrátilo k lepšímu. 

Zbytek dne jsem strávila se svojí maminkou, kterou miluju a obdivuju. 

Daly jsme si kafíčko, probraly život a možnosti, nové obzory. 

Ukázalo se, že mě přecijen ještě něco čeká, a jak řekla: skončit takhle brzo nemá smysl. 

Na popud žen jsem si udelala radost pidi nákupem drobností, které ale zpříjemní situaci. Pořídila jsem si olej na vlasy, třešňovou vůni a čaj na žaludek, hurá!

Nakonec jsem si dnešek užila a jsem šťastná a spokojená :)

Páté kolo

Jsem páté kolo u vozu. 

Uzavírám se do sebe, a ty se divíš? Vždyť jsem schizofrenik, copak to nechápeš?

V záplavě pocitů, kde hlavním terčem nejsi ty, ale já. 

Studenýma rukama píšu dopisy nikomu a nečekám odpověď. 

Pod vlivem každodenosti se ztrácím v iluzích, sjetá. 

Působím arogantně a přitom jsem jen smutná. 

Lžeme ostatním, lžeme sobě a motáme se ve lžích jak v pavučině. 

Myslela jsem, že tohle už dávno skončilo. Jestli je tohle život, který mě čeká od teď napořád, tak ho žít nechci. 

Mozkové tornádo

Uf, já nějak nezvládám příjem informací.
Ne zlato, ty nezvládáš život.
Už se bojím ráno vstát, abych zjistila, co se zase stalo. Jaký sen byl zničen. Jaký hrdina padl.
Ach, co budu dělat, až.... bla bla..... děti..... rodina..... muž..... přátelé..... život!
Uklidnit se, vyrovnat se s tím, bulšit.
S bordelem kolem se "vyrovnávám" už od doby, co mi bylo 14. A už mě to nebaví. Tím pádem budu muset Nechtěla jsem sex když mi bylo 15.
Já chtěla lásku na celý život. Ale budiž, ponechme to mé romantické krvi.
Čím dál tím víc mám pocit, že tenhle svět není pro mě.
Buď jsem mimozemšťan, nebo jsem ještě nepotkala žádného, s kým bych se potulovala světem s porozuměním.
Nepotřebuju, aby mi svět padal k nohám. Stačil by mi jen pocit, že nejsem bezcenný zanedbatelný červ, jehož drtí tíha všehomíra.
Přála bych si vyplnit svou prázdnotu tím něčím, něčím naplňujícím. Někdo by mi na to bezpochyby řekl, ať se vyložím peřím nebo kamením :) (Snad raději benzínem?)
Ve své podstatě je tahle situace docela směšná, ne?
Vysedávám u notebooku za okny kaváren, čekám na něco epického, co zcela změní můj život a po nocích sedím na posteli a vzdávám hold starým láskám.
Často hledím do hvězd a říkám si, co ty jsi to za svět, světe.
Ale lepší se to, ne, že ne.
Chytla mě chuť do učení, do psaní, do módy, do přírody.
Už se těším, až se na jaře rozběhnu v ponožkách po lese a splynu s čerstvým listím.

Matrix

Moje první platonická láska

Matrix je všude. 

Lift my burden

Krásné věci

V noci se mi o tobě zdálo...

Dneska je ti 20. 

Proč jen žijeme v odlišných světech?

Nepříjemné

Jak je možné, že mám doma všechny čaje na játra, ledviny, střeva, krev, krk a ani jeden na žaludek?! Jak k tomu došlo? Právě když ho potřebuju, tak si zmizí. Je mi na blití, je mi z toho všeho na blití.
Když už to jednou vypadá, že si člověk vyžral všechen příděl plísně pro určité období, v nestřeženém okamžiku, aniž by se stihl pořádně nadechnout, dostane kopanec do bránice a přídavek.
Nepříjemné.
A mě přepadá letargie, jen to vidím. Ten známý útlum a chuť na všechno se vys*at. Jakýsi obranný mechanismus člověka, do ničeho se nemíchat, nestresovat se, nehrotit.
Tedy dobrá, dím.
Jdu si připít ze svého heřmánkového výluhu na lepší zítřky a méně emotivních reakcí. Neměla bych být tak negativní, kruci. Je lepší projít si nepříjemnostmi jiného druhu, než zdravotního, a to je díky bohu tento případ.
Ano, ještě že mě to potkalo!

Bring Me The Horizon - Deathbeds

píseň událostí dávných i nedávných

(vláčná!)

srdcová

That little kiss you stole,

It held my heart and soul.

And like a deer in the headlights I meet my fate.

Don't try to fight the storm,

You'll tumble overboard.

Tides will bring me back to you.

Méně milovat a více odpouštět

Díky bohu, že jsem to neudělala, když jsem měla příležitost. Tolik příležitostí. Protože pro tebe... Pro tebe... Pro tebe... Pro tebe... By to nic neznamenalo. Ne, nechci tě podceňovat, jenom ti nevěřím.

Například onehdy, když jsi se pod parou pátečního večera ozval, co sis myslel? A co jsem si myslela já, že mi odpovíš?

Sápu se po tobě pravidelně v deliriu noci. Tričko se na mě lepí ze všech stran společně s peřinou. A ty jsi kde? Ty tu nejsi.

Byla bych ti dala všechno, všechno! Ale nevím, jestli jsou to slzy lítosti či vzteku. Vřu a vyhasínám.

Snad jsem neklesla tak nízko, abych se ještě pitvala ve špíně a hnoji. Ty ať zůstanou tam, kam je vítr navál.

Proč jsem tak naivní husa? Na to se můžu ptát už jen sebe. Proč mi na tobě kdy záleželo, a tak... Nicméně ve světle jednoho dne jsem si uvědomila, že jsem ti vlastně neodpustila. A do nového roku si dala předsevzetí:

Méně milovat a více odpouštět.

Praha

Olepen depresí

Jako lejno psí

Na podrážce

Snažím se rozehnat

Hejno vran

Nad tvojí hlavou

- někdo v podchodu

Zmatek

Radši nahá na pranýři,

než se s tímhle žitím smířit.

Srdce buší.

Střepy v duši.

Vlastní myšlenky mě ruší.

Pomoz mi se rozpadnout,

rozpadnout se na prach,

na prach z hvězd a našich přání,

zapomenout na strach.

Bojím se, bojím, že jednoho dne

už nebudem ty a já, nebudem my,

že všechno zmizí, rozplyne se jak sen

a hodiny hrůzy změní se v dny.

Přetékám pocity, přetékám láskou,

škoda jen, že není, kdo by ji chtěl...

Někdy lituji, že nejsem kráskou,

která by zářila v zástupech těl.

Nebýt hoden a nebýt milován

neměl by být náš životní trest.

Chytni mě za ruku a potom společně

najdeme tu pravou z všemožných cest.

I když jsem taková, modrá až do kostí,

věřím, že jednou dojdeme nirvány.

Zašek, Tual, Anna i ostatní,

se hlavou vzpřímenou, nehledě na rány.

1.2.14

James Vincent McMorrow - Follow You Down to the Red Oak Tree

follow me