Ze své sebedestruktivní duše nesnáším ten pocit, když někam přijdu a vidím. Vidím jeho, vidím ji. Něco, co mi něco připomene. A hned se spustí obnova paměti. A nebo to ani nestihne dorazit do mých mozkových závitů a uzlů, ale stačí vidět byť jen fotku a srdcem mi během vteřiny proletí ten starý známý pocit.
Nedá se přesně popsat, ale je jako blesk, kratičký záblesk bolesti, duševní nebo fyzické, já nevím, který proletí mým nitrem a zanechá za sebou zběsilé bušení srdce o žebra, nedostatek dechu a příval minulosti. A kdo o to stojí, ptám se?!
Miluju ten pocit, ten nadlehčující, euforický pocit slastné nirvány, když si pustím novou písničku, a ta ke mě tak dokonale pasuje, k mému (mo)mentálnímu rozpoložení, životní situaci, náladě, že si v mžiku najde cestu až do duše a vyvolá kýžený pocit uvolnění a odprostění od všech starostí.
Díky bohu za to, dělá to můj každodenní život lepším :)
Žádné komentáře:
Okomentovat