Bolest a hlad

Stojím u okna ve třídě a opírám se o topení. Zírám ven, ale nevidím nic. Pálím si ruce a je mi to jedno. 

Jestli jsem se za poslední roky něco důležitého naučila, tak 2 věci. 

Hlad není hlad a bolest není bolest. 
Obojí ověřeno a dokázáno. Překvapivě nemám silnou vůli, ale zjistila jsem, že existují věci, které člověk dokáže kdesi hluboko uvnitř ve své zvířecí podstatě potlačit. 

Tak například když jsem se včera na těláku praštila o skříňku do zad s tím, že to bylo o klíč v zámku, nijak jsem bolest nezkoumala. Ale když jsem si vzápětí uvědomila, že to byl ostrý roh dvířek, zatmělo se mi před očima a bolest byla najednou obrovská. Hned jsem se samozřejmě zase uklidnila, už vím jak na mě. Nemluvě o bolesti, kterou si působíme sami, stačí vyhodit spojky v centru bolesti a člověk najednou necítí nic. 

A to samé platí o hladu. V průběhu svých honů za dokonalostí jsem zjistila, že hlad je také do určité míry jen v hlavě. Měla jsem jednou odpoledne hlad, ale přesvedčila jsem sama sebe, že ho nemám. Neměla jsem. Po několika dnech se samozřejmě pravý fyzický hlad vždycky dostaví, ale o tom nediskutuji. 

Tímto vůbec nemíním nikoho nabádat k hladovkám nebo skokům pod auto! Jen vyjadřuji myšlenku toho, že se někdy vyplatí zvládat a ovládat sami sebe.