Expozice
"Petře a ty bys se mnou nechtěl chodit?" bavila jsem se tou myšlenkou.
"Pssst, o tom se bavit nebudem." odvětil pohoršeně.
"Ale proč ne?" dotírala jsem se smíchem.
"Prosim tě, nech toho."
Krize
Seděli jsme ve třídě, všichni se mezi sebou bavili a probírali novinky. Hlavou se mi honily nejrůznější teorie a nesmyslné výplody mojí fantazie. Vedle mě seděl Petr a něco si zapisoval. Pobavena vlastními nápady jsem do něj šťouchla.
"Hele, nechtěl by sis mě vzít?" vyprskla jsem smíchy. Vypadal zaskočeně, což byl účel, ale v hlavě mu to šrotovalo.
"No, to nevim.." řekl nejdřív, ale pak se mu obličej rozjasnil. "Můžem to zkusit." zamumlal a ikdyž mu ta myšlenka přišla zcestná a absurdní, usmál se na mě a zvedl se ze židle.
Prošel dopředu, aby na něj bylo vidět, sjednal si ticho, otočil se na ostatní a prohlásil, že by mě chtěl oficiálně požádat o ruku. Sice jsem věděla, co má v úmyslu, přesto jsem ale byla zaskočená. Vstala jsem, došla jsem k němu a řekla, že si ho samozřejmě vezmu.
Hned poté jsem začala plánovat svatbu. Bude se konat tam, jako všechny svatby. V tom velkém kostele, kde se brali naši a další příbuzní, vedle parku. Přemýšlím, co se stane u oltáře.
Jsem nadšená a takové to hřejivé něco mnou prostupuje. Objímám Petra kolem krku a těším se na společnou budoucnost.
Druhý den jsme se měli sejít ještě s pár lidmi na oběd. Dorazila jsem později, všichni už seděli u stolu. Viděla jsem je tam, všechny. Nejspíš něco probírali, než jsem přišla.
Hned jsem zamířila k Petrovi a šla jsem ho obejmout. Ale zdál se chladný a odměřený, jako dřív.
Patrně se rozmyslel.
(Pokud pociťujete chaos, pak je to správně.)
píšeš dobře
OdpovědětVymazat