Pocity

Ze své sebedestruktivní duše nesnáším ten pocit, když někam přijdu a vidím. Vidím jeho, vidím ji. Něco, co mi něco připomene. A hned se spustí obnova paměti. A nebo to ani nestihne dorazit do mých mozkových závitů a uzlů, ale stačí vidět byť jen fotku a srdcem mi během vteřiny proletí ten starý známý pocit.
Nedá se přesně popsat, ale je jako blesk, kratičký záblesk bolesti, duševní nebo fyzické, já nevím, který proletí mým nitrem a zanechá za sebou zběsilé bušení srdce o žebra, nedostatek dechu a příval minulosti. A kdo o to stojí, ptám se?!


Miluju ten pocit, ten nadlehčující, euforický pocit slastné nirvány, když si pustím novou písničku, a ta ke mě tak dokonale pasuje, k mému (mo)mentálnímu rozpoložení, životní situaci, náladě, že si v mžiku najde cestu až do duše a vyvolá kýžený pocit uvolnění a odprostění od všech starostí.
Díky bohu za to, dělá to můj každodenní život lepším :)

Overview

Dneska mi tekla 3x krev z nosu. Vyděsila jsem spolužáky i kantory. Třídní mi řekl: "Vypadáš hrozně.". Ale nepřestávám žertovat o šňupání koksu a o svém přicházejícím konci.
Počet shlédnutí Mužů, kteří nenávidí ženy v posledních třech dnech vzrostl na 4. Ve volných chvílích poslouchám audioknihu Millenium 3.
Do schodů jdu pomalu, ze schodů to nejde vůbec. Chytám se zábradlí jako stará babička. Podlamujou se mi kolena a chodím jak kachna.
Venku celý den sněží, je to kouzelná podívaná, omlouvá tu zimu.
Zadřela jsem si třísku do dlaně o nějakou starou skříň ve škole. Přesně do čáry Života.
Doma je brokolicová polévka, důvod k oslavám! Mohla bych jí sníst stovky litrů, miluju zeleninu.
Zbytek dne strávím v posteli kreativní činností.
Zítra půjdu na Hobita.

Modrá

Jsem modrá.
Jsem modřejší než jiní.
Jsem modrá zvenčí, jsem modrá uvnitř.
Přemýšlím, jestli mi taky v žilách koluje ta modrá živá voda jako v klipu Anety Langerový.
Mám-li nějakou duši, je pravděpodobně jako velká modrá bublina.
A to modrá ani není moje nejoblíbenější barva.
Jsem plná malých modrých myšlenek, které mnou proplouvají a já si nějak nejsem jistá, co s nimi.
Někdy se ve mě modrá tak nahromadí, že už ve mě není místo a přetékám.
Jenže modrá je dobrá a člověk si má vážit toho, co má. A tak mám modrou a modrá má mě.
Někdy si říkám, jestli je vhodné přátelit se s jinými modrými lidmi, přeci jen všeho moc škodí. Ale každý je jiný, někdo tyrkysový, někdo tmavě modrý, a tak se můžeme doplňovat. Dva Modrozemšťani mají více zábavy než jeden.
A tak jsem zase na nic nepřišla, nic nevydedukovala, nezměnila chod vesmíru. Zase jsem pouze konstatovala zřejmé a okomentovala očividné.
Ale alespoň jsem spotřebovala trochu modré na tyto věty, a to se vyplatí!

Jetta - Feels Like Coming Home

ten brouk!

Místnost 713: Svatba

Expozice

"Petře a ty bys se mnou nechtěl chodit?" bavila jsem se tou myšlenkou.
"Pssst, o tom se bavit nebudem." odvětil pohoršeně.
"Ale proč ne?" dotírala jsem se smíchem.
"Prosim tě, nech toho."


Krize

Seděli jsme ve třídě, všichni se mezi sebou bavili a probírali novinky. Hlavou se mi honily nejrůznější teorie a nesmyslné výplody mojí fantazie. Vedle mě seděl Petr a něco si zapisoval. Pobavena vlastními nápady jsem do něj šťouchla.
"Hele, nechtěl by sis mě vzít?" vyprskla jsem smíchy. Vypadal zaskočeně, což byl účel, ale v hlavě mu to šrotovalo.
"No, to nevim.." řekl nejdřív, ale pak se mu obličej rozjasnil. "Můžem to zkusit." zamumlal a ikdyž mu ta myšlenka přišla zcestná a absurdní, usmál se na mě a zvedl se ze židle.
Prošel dopředu, aby na něj bylo vidět, sjednal si ticho, otočil se na ostatní a prohlásil, že by mě chtěl oficiálně požádat o ruku. Sice jsem věděla, co má v úmyslu, přesto jsem ale byla zaskočená. Vstala jsem, došla jsem k němu a řekla, že si ho samozřejmě vezmu.
Hned poté jsem začala plánovat svatbu. Bude se konat tam, jako všechny svatby. V tom velkém kostele, kde se brali naši a další příbuzní, vedle parku. Přemýšlím, co se stane u oltáře.
Jsem nadšená a takové to hřejivé něco mnou prostupuje. Objímám Petra kolem krku a těším se na společnou budoucnost.

Druhý den jsme se měli sejít ještě s pár lidmi na oběd. Dorazila jsem později, všichni už seděli u stolu. Viděla jsem je tam, všechny. Nejspíš něco probírali, než jsem přišla.
Hned jsem zamířila k Petrovi a šla jsem ho obejmout. Ale zdál se chladný a odměřený, jako dřív.
Patrně se rozmyslel.



(Pokud pociťujete chaos, pak je to správně.)

Místnost 713

Je to po většině destruktivní místo.
Místo, kam jsem odložila nepotřebné, ke kterémuž se ale (ne)chci vrátit.
Místo, kde se sny mísí s horory a těžko je od sebe rozeznat.
Místo, kde na stěnách visí fotky, které nikdo neviděl, existují příběhy, co nikdo nečetl a kde se skrývají tajemství, která nikdo nezná.
Místo, kam se nezvaný nedostane a zvaný odchází s otazníky v očích.
Místo, kde se mnohé rozkládá a mnohé vstává z prachu.
Je to místnost se stěnami potaženými vínovými tapetami, s vysokými dřevěnými knihovnami plnými románů a odborných knih. S koženým křeslem, malým stolkem a huňatým kobercem.
Je to místnost 713.

Bolest a hlad

Stojím u okna ve třídě a opírám se o topení. Zírám ven, ale nevidím nic. Pálím si ruce a je mi to jedno. 

Jestli jsem se za poslední roky něco důležitého naučila, tak 2 věci. 

Hlad není hlad a bolest není bolest. 
Obojí ověřeno a dokázáno. Překvapivě nemám silnou vůli, ale zjistila jsem, že existují věci, které člověk dokáže kdesi hluboko uvnitř ve své zvířecí podstatě potlačit. 

Tak například když jsem se včera na těláku praštila o skříňku do zad s tím, že to bylo o klíč v zámku, nijak jsem bolest nezkoumala. Ale když jsem si vzápětí uvědomila, že to byl ostrý roh dvířek, zatmělo se mi před očima a bolest byla najednou obrovská. Hned jsem se samozřejmě zase uklidnila, už vím jak na mě. Nemluvě o bolesti, kterou si působíme sami, stačí vyhodit spojky v centru bolesti a člověk najednou necítí nic. 

A to samé platí o hladu. V průběhu svých honů za dokonalostí jsem zjistila, že hlad je také do určité míry jen v hlavě. Měla jsem jednou odpoledne hlad, ale přesvedčila jsem sama sebe, že ho nemám. Neměla jsem. Po několika dnech se samozřejmě pravý fyzický hlad vždycky dostaví, ale o tom nediskutuji. 

Tímto vůbec nemíním nikoho nabádat k hladovkám nebo skokům pod auto! Jen vyjadřuji myšlenku toho, že se někdy vyplatí zvládat a ovládat sami sebe. 

Do říše snů

Do říše snů...

Chce se mi spát,

chci se tě ptát:

Mučíš mě rád?

Zlost je mi vším!

Jen přemýšlím

co, že teď s tím,

mstít se ti smím?

Chybíš mi, moc.

Je to jak noc,

co nemá rána,

do hlavy rána,

pád do neznáma.

Řekl jsi: "Ztrať se."

Prosím tě: "Vrať se."

Utírám oči,

svět se mi točí,

co si teď počít?

Nacházím klid.

Máš, cos chtěl mít.

Nesvedu nic,

ale když budeš chtít,

stačí jen říct.

Zamčeno na zámek,

v srdci tě mám,

zjistíš to sám.

Vždycky jsem měla.

Ne vždy jsem chtěla,

ale klíč.. je ten tam.

Věnováno M.

Crystal clear

Už si ani nevzpomínám, komu jsem věnovala tuhle, ale jistě to byl někdo nezapomenutelnej.

Chci mít v hlavě křišťálově čisto.
Smazat existenci věcí s kterýma si připadam jak v kleci.
Ale hlava je vzpomínkama přeplněný místo.
Nechals dlouhou stopu v mojí historii, v tý tvojí už pro mě nebylo místo.

Z pera dvanáctileté

Napsáno jednoho léta na táboře, žádná zpětná korektura. To jsem byla poprvé a naposledy osvícena.

Neplakej    

Jako kapka rosy. Tak vypadá slza.

Jako kapka rosy, která stéká po stéblu trávy.

Tak stéká slza po řasách a po tváři.

Neplakej.

Smutek je jen závěs, za kterým najdeš to, po čem toužíš.

Ale nechoď tam. Než tam dojdeš, žalem shoříš.

Stín

Hoří mi křídla! Už nemůžu dál letět…

Co se mnou bude dál?

Stanu se černým andělem co nesplnil svůj úkol.

Úkol chránit člověka.

On umírá, ale já nemohu zemřít.

Stávám se stínem.

Nahá

Nikdy nejsem hvězdou

a nikdy jí nebudu.

Nikdy nejsem kráskou

A nikdy jí nebudu.

Lidé na mě křičí, když jdu po ulici a já ani nevím proč.

Kdekdo na mě sahá a já si připadám tak opuštěná.

Připadám si nahá.

Vážka

Její modrá křídla se třepetají ve větru, modrá a přitom průhledná.

Tak nemotorně létá – ne, všechno má svůj řád.

Usedla mi na rameno, tak krásně zpívá.

Nekřičím jen, poslouchám.