Lunatik

Zase nemůžu usnout. Ležim v posteli tak těžce, jako bych si kolem krku uvázala kámen, než skočím do řeky, ale ne a ne vypnout tělo. Jsem lunatik, jsem insomniak. Ta věc v mým hrudníku bije a bije a bije jako by to bylo naposled, celá matrace rezonuje. Přemýšlím, jestli zešílím, říkám si "dejchej". Tak dejchám. Nádech - výdech - nádech - výdech. Cítím na sobě tvoje ruce. Tak znova. 

Přeju si, abych do tebe byla tak nekérovala, abych zůstala. Desítky střípečků s jejich hlasama se na mě dneska sesypou. Asi jsem si konečně dojebala ruce, protože mi začínají slejzat nehty. Též mi chybí zuby. Na to jsou nejlepší tři druhy prášků na předpis.

Promni mi klíční kosti prstama tak, jak jsem si to zamilovala. Ten nejsladší dotyk. Přiviň mě k sobě a řekni, že to nevadí. 

Och jag såg det komma

Här kommer det igen

Mech

Ten song mi evokuje zatuchlej huňatej mech, co pokrývá zem Lesa Deprese. Jen ji slyším, plíce mi zalévá dusivá mlha způsobující plicní edém. Přesto se k ní znova a znova z nějakýho důvodu vracím, ikdyž už je mi místy protivná. Řeknu si "nebudu to dělat" a jdu a udělám to. Nicméně ty dvojhlasy a kytara.. ne a ne se z toho vykroutit.

Asi před rokem jsem tu nasazovala na Tomáše, kterej má tajemství a já ho vím, protože jsem si ho zjistila a teď jsem jediná. A on si myslí, že to neví nikdo, ačkoliv jako by to tušili všichni. Do prdele.

Každému snu, jenž zůstává za mnou, se klaním.

Update 8/16

*Konečně se mi podařilo najít a pojmenovat příčinu mé trvalé vztahové paranoie. Teď můžu přistoupit k její léčbě. A možná ani není problém ve mně, jinak řečeno, možná tu ani není žádný problém.
*Zvykla jsem si budit se s krvavými čárami přes oblečení a povlečení. Obtěžují mě, ale víc mě obtěžuje se jimi obtěžovat. Výsledek: seru na ně.
*Už jsem se bála, že jsem se zase zamilovala, ale naštěstí snad ne.
* Mohla bych o tom mluvit, ale když to řeknu nahlas, bude to skutečnost a asi mám strach, takže ne.

Y: Chci život!
X: Páni, tohle mi říká hodně lidí v mém okolí, co tím jen všichni myslí?
Y: Životem? To nemám ponětí, neznám.

*Letos jsem zaznamenala změnu sama v sobě, týká se prožitků a emocí. To, co jsem před rokem zvládala s těžkým srdcem, potřeby, které jsem měla, reakce, které se u mě projevovaly, to všechno se letos ve stejné situaci změnilo tak nápadně, až jsem si toho sama všimla. Zvládla jsem víc, snáz, lépe a přitom ani sama nevím proč, jak. Asi se za ten rok musela změnit nějaká věc, klíčová pro tuhle situaci. Z toho mám radost, je mi líp.

Noční překvapení

Hovor v 0:23. Mam knedlík v krku. Od včerejška se to táhne jak karamel, jedna emocionální výchylka za druhou, všemi okruhy. 

Cítim se, jak se může cítit přetlakovaná lahev s burčákem. Snažim se uvolnit, ale spíš mě vždycky rozhodí novej podnět. Povinnosti - rodina - přátelé - škola, točí se to dokola ("nekonečný koloběh krutosti"). 

Dneska jsem na chodníku našla holuba, nejspíš ho srazilo auto, ležel a nemohl se zvednout. Vzala jsem ho, s tím, že ho vezmu na veterinu, bylo mi ho líto. Ale když jsem došla domů, už nežil, asi mi po cestě umřel v rukách. Alespoň už se netrápil kdesi na chodníku. 

Jsem unavená, musim jít spát, to jsem teď často nedělala. Musela jsem tu jen tohle odložit, jinak bych ani dneska neusnula. 

A to jsem 50% šanci na poloviční bezdomovectví pro dnešek zazdila někam hluboko. 

Pic ho!

Ten den dlouho nepřicházel, vždycky jsme se tak nějak jemně, šetrně otřeli o to téma..

Ale jednou přijít musel, protože já jsem já a nedokážu držet navěky. 

Vždycky nakonec přijde. 

Vydržim 5 let, možná bych vydržela i dýl, ale, popravdě, proč. 

A tak to přišlo dneska, hezky v 1 ráno, v tu nejdebilnější dobu, neboť zbytek noci (plus já zbytek týdne) oba strávíme jak na trní, ponořeni do myšlenek a nočních mur. 

Je to, jak se rozejít. 

Ale my se nemůžeme rozejít. 

Potáhnu si tě, jako kouli na noze po zbytek života. A udělám to s úsměvem, protože jsi tak srdečný a dobrý. A co se stane uvnitř pohřbim někam hluboko, odkud to buď jednou vybublá zpátky na povrch a nebo zůstane schováno navždy.

Kéž bych tak uměla necítit, nebo se chovat podle toho jak se cítím. 

A nevim, jak moc trapný to je, pro mě a pro tebe. Jak moc podstatný, důležitý...

Jednou možná bude. Ale kde my budem :)

Kamarádi

Vždycky jsem strašně toužila po tom, mít nejlepší kamarádku. Mít jich alespoň deset! Ale nikdy se mi to nijak nedařilo. Je to těžká věc.
Sem tam přijde doba, kdy mám pocit, že už nikdo nezbyl (to platí asi v těch černějších chvílích). Část mých přátel bydlí stovky kilometrů odsud, část jich tráví čas radši s někým jiným. Vždycky mě to tak zamrzí... Jako bych nebyla dost... Inu, ve své podstatě jsem taaakhle družný člověk, jsem ráda s(e správnými) lidmi. Ale ti, jako by se neustále pomalu drolili pryč, odcházejí a odcházejí.
Štve mě to, když pro mě někdo něco znamená, rozkrájela bych se, přetrhla bych se. Ale na druhé straně to tak není.
"Investuj do ostatních jenom tolik energie, kolik investují oni do tebe.", říká mamka. Máš pravdu, mami. To by se dotyční nestačili divit.

Čas od času mě přepadne ten pocit opuštěnosti (než se proplesknu astrální rukou, přikážu si "Zmlkni a nemysli na kraviny!" a odvedu pozornost jinam) a tohle si uvědomím. Jenomže život (prý) nestojí na přátelích, jak hlásaji americké filmy, zdá se, že si vším, a především tím nejtěžším, člověk musí projít sám. 

Kéž bych jednou našla někoho, kdo to cítí stejně :)

Zamyšlení

Často jsem se rozčilovala nad tím, že lidský život nemá žádný smysl krom jediného - rozmnožení vlastní genetické linie, což ovšem v dnešní pokročilé době přestává být středobodem naší existence. Přišlo mi absurdní a trapné, že nejde o víc, že žijeme jen abychom se reprodukovali a umírali. 

A pak jsem nedávno nachytala sama sebe. 

Jela jsem autobusem, koukala z okna a přemýšlela a filozofovala nad tím, zda je, nebo není správné/sobecké/doplňte si jaké chcete adjektivum přivést na tento svět další bytost (která se o takový příchod nota bene neprosila) a jestli teda mít děti, nebo nemít. Na to mne zachvátil krátký pocit hrůzy a zoufalství, že to potom ale zklamu všechno a všechny, všechny principy všeho a hlavně sama sebe. Totiž proto, že nesplním svůj prvotní a hlavní úkol, že sklamu jako matka. Duh. 

Musela jsem se pousmát nad tím, jak si můj mozeček v průběhu věku protiřečí. A výsledkem tohoto není nic, pořád setrvávám rozpolcena mezi tím, zda je dobré vůbec přivést dítko do této společnosti, situace, světa, který nějak běží, nebo jestli selžu jako člověk, žena, když neudělám tu jednu věc, kterou mám za úkol. 

Ještě je čas, ale jen doufám, že až budu starší, budu mít lepší představu o životě a budu tak silná, jako má vlastní máma.