Sem tam přijde doba, kdy mám pocit, že už nikdo nezbyl (to platí asi v těch černějších chvílích). Část mých přátel bydlí stovky kilometrů odsud, část jich tráví čas radši s někým jiným. Vždycky mě to tak zamrzí... Jako bych nebyla dost... Inu, ve své podstatě jsem taaakhle družný člověk, jsem ráda s(e správnými) lidmi. Ale ti, jako by se neustále pomalu drolili pryč, odcházejí a odcházejí.
Štve mě to, když pro mě někdo něco znamená, rozkrájela bych se, přetrhla bych se. Ale na druhé straně to tak není.
"Investuj do ostatních jenom tolik energie, kolik investují oni do tebe.", říká mamka. Máš pravdu, mami. To by se dotyční nestačili divit.
Čas od času mě přepadne ten pocit opuštěnosti (než se proplesknu astrální rukou, přikážu si "Zmlkni a nemysli na kraviny!" a odvedu pozornost jinam) a tohle si uvědomím. Jenomže život (prý) nestojí na přátelích, jak hlásaji americké filmy, zdá se, že si vším, a především tím nejtěžším, člověk musí projít sám.
Kéž bych jednou našla někoho, kdo to cítí stejně :)
Žádné komentáře:
Okomentovat