Ale jednou přijít musel, protože já jsem já a nedokážu držet navěky.
Vždycky nakonec přijde.
Vydržim 5 let, možná bych vydržela i dýl, ale, popravdě, proč.
A tak to přišlo dneska, hezky v 1 ráno, v tu nejdebilnější dobu, neboť zbytek noci (plus já zbytek týdne) oba strávíme jak na trní, ponořeni do myšlenek a nočních mur.
Je to, jak se rozejít.
Ale my se nemůžeme rozejít.
Potáhnu si tě, jako kouli na noze po zbytek života. A udělám to s úsměvem, protože jsi tak srdečný a dobrý. A co se stane uvnitř pohřbim někam hluboko, odkud to buď jednou vybublá zpátky na povrch a nebo zůstane schováno navždy.
Kéž bych tak uměla necítit, nebo se chovat podle toho jak se cítím.
A nevim, jak moc trapný to je, pro mě a pro tebe. Jak moc podstatný, důležitý...
Jednou možná bude. Ale kde my budem :)
Žádné komentáře:
Okomentovat