Srdce v žaludku

Je mi tak zle na srdci, že se mi propadlo až do žaludku a teď si vyžírá cestu kamsi ven. 

Cítím každý jeho pohyb, strašně to bolí, s každým milimetrem víc a víc. 

Nemůžu spát a tak musím psát. 

Nevím nic, nevím co dál. Jsem ve slepé uličce. Doprdele, tohle jsem přece nechala roky za sebou!

Chce se mi zvracet, a nejen to. Před očima mi vytanuly Krchovského verše, jakoby mi je šeptal do hlavy. 

Po více než dvou letech jsem si vzpomněla na nůž a jala mě hrůza. 

Představuju si zářivé bílé světlo, které mě nějakým způsobem zachrání. Doufám, že přijdou odpovědi, a že se rozhodnu správně. Prosím, pomoz mi. 

Řekni mi. 

Ples

A když jsem přicupitala ve svých princeznovských plesových šatech, které byly jako nadýchaný třpytivý sníh potřísněný krví a vznášely se, jako oblaka nad vršky hor, podíval se na mne, prohlédl si mě od hlavy až k patě a řekl: 

"Jsi nádherná."

Mindfuck

Každou noc se vypravuji do lesa. Běhám tam a honím se za někým a za něčím. Potkávám tam vrahy, děti a medvědy. Jde tak nějak o to, kdo nakonec vyhraje. Často se jedná o boj o život v té hnusné zchátralé chatrči, ve které jsem prožila svoje dětství, spolu s mrtvou zahrádkou smrti.

Někdy si v lese hrajeme, to mám nejradši. Schováváme se, skáčeme ze stromu na strom, padáme z výšky na obří listy rostlin a když se nám chce, létáme. Miluji spočinout na mechu a jehličí, dívat se ti do očí, usmívat se a jen tak ležet. S vědomím, že tohle je klid a mír. Ale to jsme už jinde.

Nejhorší bývají cesty do koncentráku, tam se mi nikdy nechce. Jsem vždycky ráda, když jedu jenom já a ne i zbytek rodiny. Posledně to byla hrůza a hnus, Polsko, řekla bych. Ale předposlední návštěvy byla dobrá. Vzali mě, unesli mě a zavřeli. Něco měli v plánu, ale nestihli to včas. Sehnala jsem telefon a spojila se s mámou. Pak se vrátila pro ostatní a stačilo jen seběhnout nekonečné točité schodiště. Nechápu, jak jsme to dokázali, zvlášť, když po nás stříleli. Ale dole za ploty v džungli bylo o tolik líp!

Tušila jsem, že to není jen tak, když jsme šli do války se světem. Nehodili jsme se jim, ne já a ne ty. A tak z nás udělali ("sebe")vražedné atentátníky. Odpálili nejdřív tebe a pak mě a já to do poslední vteřiny nečekala. Probrala jsem se modrá, všechno bylo modré a všichni byli přeprogramovaní, jen mě se podařilo se vzpamatovat. Bylo to ale k ničemu, tys to, myslím, stejně nepřežil. Válka je svinstvo.

Zvlášť probíhá-li boj i v podzemních kobkách a tunelech. Zrůdy čekají v každé zatáčce a za každou cenu se tě snaží dostat. Všude je tma a když ne, tak postupně zhasínají světla. A není vyhráno, když se dostaneš ven.

Výprava na jinou planetu se zdála, jako velké dobrodružství a mise klidu. Když se ale změnila v záchranu planety a nás samých, radost nás přešla. Ve vesmíru jsem byla všehovšudy asi jen dvakrát. Byla to neuvěřitelná podívaná. Nádhera, všude proudy světla a síly, jejichž moc si ani nedovedeme představit. Nemuset jen dát vlastní život za ten pohled pro Boha.

Místnost 713: Noční teror

Zazvonil mi mobil a já uviděla na obrazovce tvoje jméno a byla překvapená.
Odhodlala jsem se, že hovor přijmu a přiložila jsem si telefon k uchu. Ke svému, ještě většímu překvapení jsem uslyšela hlas mojí mámy, který mluvil k tobě, byla to zpráva ze záznamníku. Říkala, že jsem na tom špatně, aby ses mi ozval, že tě potřebuju.
Takže jsme se sešli. Nečekala jsem, že tě ještě někdy uvidím, takhle. Šli jsme si sednout do nějakého podniku. Když jsem vcházela, uviděla jsem spolek svých kamarádů, kteří tam seděli u stolu, povídali si, bavili se a mě se ani neobtěžovali pozvat. Nikomu z nich jsem se nepodívala do tváře a fackovaná hanbou, že jsem tu s tebou jsem pokračovala dál k volnému stolu.
Čas začal plynout jako vždycky, mluvili jsme a mluvili, ale nebylo to jako předtím. Řekla jsem ti, že mě to mrzí. Řekls mi, že odjíždíš. Pryč, daleko, na dlouho.
Vracela jsem se zpátky domů a cestou mě pořád sledoval ten divnej polda. Vlezla jsem do bytu a zamkla za sebou bytelné dveře. S tím divným pocitem v zádech jsem se pro jistotu podívala kukátkem do chodby, akorát včas, abych uviděla jeho zlomyslný výraz a jak se chystá vyrazit dveře.
Za zvuků lámajících se futer jsem vletěla do obýváku a rychle se snažila rozhodnout, kudy utéct. Chlápek se rychle přibližoval a chystal se mě znásilnit. Napadla mě jediná věc, a to vyskočit z okna. Popadla jsem tedy kliku, vylezla na parapet a modlila se, abych si při pádu nezlomila nohu. Když jsem už byla na ulici, neváhala jsem ani vteřinu a rozběhla se po trávníku mezi domy. Chvíli se mě pokoušel sledovat, ale nakonec mě ztratil.
Zoufalou a otřesenou mě napadlo jen jediné místo, kde bych se ještě mohla schovat. Rozběhla jsem se směrem, kterým jsi zhruba bydlel.
Když jsem ti bušila na dveře, přepadla mě panika, co když mi neotevřeš a on mě najde. Ale dveře se otevřely a tys mě pustil dál. Vysvětlila jsem ti situaci a byla jsem překvapená, jak jsi reagoval. Snažil ses mi jakkoliv pomoci. Obarvil jsi mi vlasy, aby mě nepoznal, vymýšlel plán, jak dál postupovat... Až jsi na závěr řekl: "Pojeď se mnou.".
Tak ráda bych ti byla řekla ano, ale nemohla jsem. Místo toho jsem se tiše schovala v koutě a když jsem později vylezla, byl jsi pryč.
Vyšla jsem na ulici. Zabalila jsem se tak, aby nebyl poznat žádný můj rys a vyrazila na setkání s ní. Těšila jsem se na ni, ale když jsem ji konečně uviděla, popadl mě třes a sesunula jsem se jako domeček z karet. Ten násilnickej fízl, co se mi snažil dostat do kalhotek stál opodál a se svou pátrací skupinou, která si na mě bezpochyby brousila zuby taky, po mě vyhlásil pátrání. Běžely jsme se schovat do kostela na náměstí, tam vymyslíme, co dál.
.....
Stála jsem u branky před ruinamy rozbořeného chrámu kdesi uprostřed louky v přímoří. Vzduch byl suchý, foukal vítr a v dohledu jen pár účastníků výletu. Co asi teď? Kdybych se alespoň mohla podívat na pozůstatky téhle stavby, tohle místo vypadá zajímavě.
Stačí jen vzít za kliku a.....