Být či nebýt

4.2.2014

Byla jsem filozof. Byla jsem analytik. Byla jsem mimoprostorová. A snažila se být šťastná. A jak jsem se snažila být šťastná, tak jsem se dostala do slepé uličky. Byl Silvestr.
Jeden.

Dva. 

Tři. 

Čtyři. 

Pět. 

Šest. 

Sedm. 

Osm. 

Devět. 

Deset. 

Jedenáct. 

Tak málo stačí. 

Sledovala jsem ty linky s prázdnotou.
Přijde den kdy už člověk nechce být (kým je). Nechce se každý den plazit za něčím s koulí na noze jen proto, aby ho na konci přejel parní válec. Nechce nasazovat masku pokaždé, když vkročí do místnosti. Nechce cítit, protože ta strašlivá díra přímo uprostřed hrudi se při každém pohybu zvětšuje a jakýkoliv sebemenší dotek bolí. Nechce mluvit, protože mu z úst vytéká akorát modř a nikdo mu nerozumí. Nechce vidět, protože vidí světlo na konci tunelu, které předznamenává blížící se vlak. Nechce dýchat, protože nic na světě nemá cenu a nedává smysl. A ze všeho nejvíc už nikdy nechce milovat, protože to ho zahubilo.
Sobecké! Opravdu? Ptal se tě někdo u zrodu, jestli se chceš k tomuhle plahočení přidat? Řekl ti někdo, o čem to tady celé bude?
Nebýt lidí, bych to nejspíš jednoho krásného podzimního dne zabalila, hodila si ranec přes rameno a buďte tady zdrávi. Jenomže pak by se jednalo o přenos. A k tomu je třeba svědomí.
A tak vytrvávám. Tak se peru. A nemám jinou možnost. Takže budu zlá a budu nepříjemná a budu chladná a to všechno proto, že nemám kůži z diamantů.

4.1.2015

Skoro jsem se nepoznala. A přesto se poznávám. Tolik se změnilo! Ale stačí vteřina, jediná zákeřná a vlezlá myšlenka a zámek ze skla praskne. Nejprve je to jen nepatrná prasklinka. Ale postupem času se může zvětšovat a rozlézat do pavouka až se nakonec stavba sesype.
Říká se tomu trigger.  Nikdy nevíš kdy, kde a mnohdy ani proč. Ale objeví se a s ním i další zkouška. A ty se musíš racionálně zamyslet a rozhodnout.
A mě rozhodování nikdy nešlo.

Marn(iv)ost

je mi tak smutno

Co je to láska?

Co je to láska?

Jak to funguje?

Umím milovat?

Miluju vůbec?

Má láska nějaké hranice?

Jde milovat víc lidí současně?

Má láska omezení?

Má limity?

Koho můžu milovat?

Kolik je maximální počet lidí, které moje já dokáže milovat?

A když srdce praskne, dá se zase zacelit?

Dneska jsem se ztratila v klubku svých myšlenek. Dodnes jsem si byla jistá koho a jak miluju. Ale teď, jako by mi vypadl kus softwaru, najednou nevím, černá díra.

Dodnes jsem věděla, že miluju svoji rodinu. Že jsem milovala párkrát někoho konkrétního. Ale i že jistým způsobem miluju ji a je. Je to určitá forma lásky, tak to je.

Někdy, když se nad tím podrobněji zamyslím, si říkám, že jsem tak plná lásky, že přetejkám a mrzí mě, že ji nemám komu dát. Je to takové to pnutí, když je něco plné k prasknutí.

Hlavně neinvestovat víc, než investuje druhá strana, to je cesta ke zkáze.

Stejně vás miluju všechny.. :)

Doufám, že to víte. Prosím, vězte!