Venku prší.
Mám hlavu plnou strupů, svědí mě, ale nemůžu je škrabat a nemůžu si umejt vlasy. Terno.
Dneska jsem měla existenční krizi.
Je zvláštní, že si navzájem nabízíme pomoc, ale když na to přijde, nikdy si o ni neřekneme. Neřekneme a já sama nevim, proč.
Je v tom strach.
Nemám žiletky. Ne, nepřednášejte.
Když je zle, je člověk stejně sám. Prý každý zemřeme sám.
Poslouchám audioknihu Dívka, která si hrála s ohněm. Snažím se nedrbat si hlavu.
Čas od času se stane, že si některý z prstů oloupu tak, že mi zmizí části otisků. Některé jsou tak zjizvené, že vypadají, jako přejeté žehličkou. Jo, mohla bych teď vykrást banku.
Na bílým tričku na spaní jsou stopy krve od šrámů, co mám na zádech a ramenech, jak sebou v noci šiju a dřu kůži dolů.
Prosím vás, chyťte se za ruce a zmizte.
Sere mě, jak nám svět podsouvá názory, všichni mají najednou potřebu nám diktovat, jak myslet, koho podporovat a co dělat.
Budu dělat, co JÁ chci. Tohle mě rozpaluje doběla.
Mám chuť na brownies a třeba takový to kakao s maršmelounama, peřinu a klid a mír.
Retrospektiva.
A kdo teda jsem?
Holka, co neměla dost lásky? Co má za sebou nepěknej zážitek z dětství? Co se pere sama se sebou?
Jo a Ne.
Co já vim. Nebudu to specifikovat. Jsem tak unavená ze specifikování, škatulkování, označování a třízení všeho a všech.
Zastavme se na chvíli, odložme mobily v tramvajích, koukněme se z okna a nadechněme se.
Pak vymyslíme, co dál
Takujte care!
