čtvrtek 15. září 2016

Mech


Ten song mi evokuje zatuchlej huňatej mech, co pokrývá zem Lesa Deprese. Jen ji slyším, plíce mi zalévá dusivá mlha způsobující plicní edém. Přesto se k ní znova a znova z nějakýho důvodu vracím, ikdyž už je mi místy protivná. Řeknu si "nebudu to dělat" a jdu a udělám to. Nicméně ty dvojhlasy a kytara.. ne a ne se z toho vykroutit.

Asi před rokem jsem tu nasazovala na Tomáše, kterej má tajemství a já ho vím, protože jsem si ho zjistila a teď jsem jediná. A on si myslí, že to neví nikdo, ačkoliv jako by to tušili všichni. Do prdele.


Každému snu, jenž zůstává za mnou, se klaním.

pátek 9. září 2016

Update 8/16

*Konečně se mi podařilo najít a pojmenovat příčinu mé trvalé vztahové paranoie. Teď můžu přistoupit k její léčbě. A možná ani není problém ve mně, jinak řečeno, možná tu ani není žádný problém.
*Zvykla jsem si budit se s krvavými čárami přes oblečení a povlečení. Obtěžují mě, ale víc mě obtěžuje se jimi obtěžovat. Výsledek: seru na ně.
*Už jsem se bála, že jsem se zase zamilovala, ale naštěstí snad ne.
* Mohla bych o tom mluvit, ale když to řeknu nahlas, bude to skutečnost a asi mám strach, takže ne.

Y: Chci život!
X: Páni, tohle mi říká hodně lidí v mém okolí, co tím jen všichni myslí?
Y: Životem? To nemám ponětí, neznám.

*Letos jsem zaznamenala změnu sama v sobě, týká se prožitků a emocí. To, co jsem před rokem zvládala s těžkým srdcem, potřeby, které jsem měla, reakce, které se u mě projevovaly, to všechno se letos ve stejné situaci změnilo tak nápadně, až jsem si toho sama všimla. Zvládla jsem víc, snáz, lépe a přitom ani sama nevím proč, jak. Asi se za ten rok musela změnit nějaká věc, klíčová pro tuhle situaci. Z toho mám radost, je mi líp.