Kamarádi

Vždycky jsem strašně toužila po tom, mít nejlepší kamarádku. Mít jich alespoň deset! Ale nikdy se mi to nijak nedařilo. Je to těžká věc.
Sem tam přijde doba, kdy mám pocit, že už nikdo nezbyl (to platí asi v těch černějších chvílích). Část mých přátel bydlí stovky kilometrů odsud, část jich tráví čas radši s někým jiným. Vždycky mě to tak zamrzí... Jako bych nebyla dost... Inu, ve své podstatě jsem taaakhle družný člověk, jsem ráda s(e správnými) lidmi. Ale ti, jako by se neustále pomalu drolili pryč, odcházejí a odcházejí.
Štve mě to, když pro mě někdo něco znamená, rozkrájela bych se, přetrhla bych se. Ale na druhé straně to tak není.
"Investuj do ostatních jenom tolik energie, kolik investují oni do tebe.", říká mamka. Máš pravdu, mami. To by se dotyční nestačili divit.

Čas od času mě přepadne ten pocit opuštěnosti (než se proplesknu astrální rukou, přikážu si "Zmlkni a nemysli na kraviny!" a odvedu pozornost jinam) a tohle si uvědomím. Jenomže život (prý) nestojí na přátelích, jak hlásaji americké filmy, zdá se, že si vším, a především tím nejtěžším, člověk musí projít sám. 

Kéž bych jednou našla někoho, kdo to cítí stejně :)

Zamyšlení

Často jsem se rozčilovala nad tím, že lidský život nemá žádný smysl krom jediného - rozmnožení vlastní genetické linie, což ovšem v dnešní pokročilé době přestává být středobodem naší existence. Přišlo mi absurdní a trapné, že nejde o víc, že žijeme jen abychom se reprodukovali a umírali. 

A pak jsem nedávno nachytala sama sebe. 

Jela jsem autobusem, koukala z okna a přemýšlela a filozofovala nad tím, zda je, nebo není správné/sobecké/doplňte si jaké chcete adjektivum přivést na tento svět další bytost (která se o takový příchod nota bene neprosila) a jestli teda mít děti, nebo nemít. Na to mne zachvátil krátký pocit hrůzy a zoufalství, že to potom ale zklamu všechno a všechny, všechny principy všeho a hlavně sama sebe. Totiž proto, že nesplním svůj prvotní a hlavní úkol, že sklamu jako matka. Duh. 

Musela jsem se pousmát nad tím, jak si můj mozeček v průběhu věku protiřečí. A výsledkem tohoto není nic, pořád setrvávám rozpolcena mezi tím, zda je dobré vůbec přivést dítko do této společnosti, situace, světa, který nějak běží, nebo jestli selžu jako člověk, žena, když neudělám tu jednu věc, kterou mám za úkol. 

Ještě je čas, ale jen doufám, že až budu starší, budu mít lepší představu o životě a budu tak silná, jako má vlastní máma.