Už nechce se mi vídat svoje starý lásky.
Zas a znova prožívat tu samou chvíli.
Zaseknutá v prostoru a čase.
Nechci ale ani poznávat cizí, neznámé krásky,
které vzezřením nám připomínaj víly.
Přestože po nich moje duše pase.
Nechci tě už nikdy vidět,
abys nemohl mi moje srdce brát.
(Tak už, hade, běž!)
Ale musela bych se pak sama v sobě stydět,
že umím takhle sprostě lhát.
(je to lež)
Nevím co s tím
nemůžu nechci
jsem jako v kleci
svojí vlastní hlavy
ve který davy řvou
myšlenka jedna přes druhou
buď se mnou
cítím klid
když jsem s tebou
ale potom najednou
jsi pryč, jsi s jinou
a já jsem nic
a už nechci víc
tak hned zmiz
jsi hmyz co hlasitě
bzučí mi v uších
a tahá za nitě
co by se přetrhly
jen aby pomohly
ale co z toho
nech toho
pro tebe nový den
všechno jde z hlavy ven
jen jeden z nás
zůstává uvězněn
v prostoru, čase
a jsme v tom zase.
Nevím co s tím.
Snad je to tím, že...
