LÉTO
Bylo nádherné počasí a ve vzduchu visela radost, energie a láska. Na pláži u přehrady se zrovna konala jakási house party a ona byla mezi zvanými. V ruce drink, ve vlasech květiny, bavila se s několika přáteli. Po chvíli se k nim přidala partička "něčích" kamarádů a skupina se rozrostla o neznámé tváře. A jednou z nich byl on. Překvapilo ji, jak přirozeně na ní spočinul pohledem. Překvapeně se pousmála a on jí úsměv oplatil. Následovalo hromadné představování a posléze se dostali blíže jeden ke druhému a začali společensky konverzovat. Po zbytek večera se od sebe již neodtrhli, jako by si měli neustále o čem povídat. Jako by se znali už roky... Když se přiblížilo ráno a všichni se začali trousit do svých chat, nastalo ticho. Nevěděla, jak se rozloučit. Podívala se na něj a hledala v jeho očích odpověď. Tou jí byly jeho ruce, které uchopily její, přitáhly ji blíže k němu a jejich rty splynuly a zachvěly se v okamžiku, kdy se jejich duše poprvé setkaly.
PODZIM
Kráčela ulicí, jako by jí patřil svět. Pustila uzdu temnotě v sobě a nechala ji tryskat ven, zcela neovládanou. Věděla, že by stačilo lusknout prsty a všechny domy podél silnice by začaly explodovat. Ženy, které míjela se jí zděšeně vyhýbaly, muži na ni konsternovaně zírali a ona věděla, že ji každý z nich sleduje. Musela se tomu pousmát. Cítila kolem sebe tu ohromnou moc a sílu, obří silové pole kolem ní jako by smetalo všechno, co bylo kolem. Na ničem nezáleželo, její nezájem a pohrdání jí odkapávali z nehtů jako hořká žluč. Vzhledem připomínala nočního motýla nebo netopýra, když rozevlátě rázovala centrem města, oči černě rámované a s pohledem, který metal blesky a zabíjel na potkání. Cítila zadostiučinění, když zachytila několik šokovaných pohledů, které ale nebyly mířeny na její vzhled, nýbrž na energii, kterou šířila do okolí jako radioaktivní kov. Kdesi hluboko uvnitř sebe, pod tučnou vrstvou vzteku, cítila uvolnění.
ZIMA
Venku bylo trudno, mrazivo... nebo co já vím. V bytě, s velkou matrací místo postele, ležela na zemi, zamotaná v přikrývkách a dívala se střídavě z okna a do prázdna. Nevzpomínala si, kdy naposledy jedla, nevzpomínala si, kdy naposledy vytáhla paty z domu. A vlastně na tom vůbec nezáleželo. Byla unavená, vším, bytím, žitím. Byla rezignovaná ale nezbylo jí tolik, aby nad tím vůbec uvažovala. Byla snad úplně prázdná, jak málo toho v ní zbylo. Na chvíli se ve své letargii posadila a začala se pomalu kývat ze strany na stranu. V žaludku měla pírko, v nohách cihly a někde mezi pomyslným srdcem a pravou plící obří ohnilou díru. Po chvíli něco zaujalo její pozornost, bylo to cosi, co se vznášelo nad její hlavou. Vzhlédla a spatřila, že ze stropu sněží. Opět si tedy lehla a zavrtala se do teplých dek. Myslela na moře, pěnivé vlny slané vody... Myslela na les, švitoření ptáků a vůni mechu... Pak se v ní náhle něco probudilo a zastesklo se jí po vůni přírody... zastesklo... pocit...
JARO
Procházela městem a byla ponořená do svých myšlenek. Pozorovala věci, budovy a lidi kolem sebe, ale jako by byl její pohled prázdný, téměř ani nevnímala, co se kolem ní děje. Přemýšlela o své budoucnosti, o možnostech, o volbě, o náhodě. O tom, kam ji zase příště život zavane. Cítila trochu strach z toho neznáma, ale především se těšila na to, co ji čeká. Jak tak kráčela centrem města a přemýšlela, spatřila pár, stojící na rohu, držící se za ruce. Vypadali zamilovaně, oddaně, opravdově. Chvíli je zaujatě sledovala, jeho, jak se na ni láskyplně dívá a něžně ji líbá a na ni, jak k němu vzhlíží a pozoruje vlny v jeho vlasech. V tu chvíli jejím nitrem projel záblesk nesmírné bolesti. Do očí se jí nahrnuly slzy a musela se zhluboka nadechnout, aby bolest uvolnila. Hned vzápětí se jí však po tváři rozlil úsměv, byli tak hezcí. Věděla, že i na ni čeká štěstí. Jen ji prostě ještě nenašlo. Znovu se zhluboka nadechla a dala se opět do pohybu. Všude kolem byl čerstvý vzduch po dešti, ideální základ pro nové myšlenky a cíle.
